Zucchero
Zucchero | |
---|---|
Na dánském festivalu ve Skanderborgu, 2007. | |
Základní informace | |
Rodné jméno | Adelmo Fornaciari |
Jinak zvaný | Zucchero Fornaciari |
Narození | 25. září 1955 (68 let) Reggio nell'Emilia, Itálie |
Žánry | Pop, Rock, Soul, blues, funky |
Nástroje | piano, kytara |
Aktivní roky | 1970 – současnost |
Vydavatel | Polydor/Universal Music Group |
Ocenění | komandér Řádu za zásluhy o Italskou republiku |
Děti | Irene Fornaciariová |
Web | www.zucchero.it |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zucchero, rodným jménem Adelmo Fornaciari (* 25. září 1955, Reggio nell'Emilia), všeobecně známý pod uměleckým jménem Zucchero Fornaciari, je italský rockový zpěvák a skladatel ovlivněný několika hudebními styly jako jsou gospel, blues, rock, především pak ale baladickou a rytmickou linkou ve stylu boogie.
Osobní život
Narodil se jako Adelmo Fornaciari v severoitalském městě Reggio nell'Emilia. Většinu dětství však strávil v toskánském přímořském letovisku Forte dei Marmi. V současnosti žije v Pontremoli. Občas koncertuje se svou dcerou Irene Fornaciariovou.
Jeho hudební kariéra začala v roce 1970, kdy byl členem několika neznámých skupin jako I ducali, Le nuove luci, Sugar & Daniel, Sugar & Candies, a také formace Taxi se kterou v roce 1981 vyhrál na hudebním festivalu Castrocaro. O rok později se poprvé objevil na známém Festivalu Sanremo s písní Una notte che vola via, v roce 1983 pak zpíval skladbu Nuvola na festivalu ve Fiori. Stejného roku vydal první album Un po' di Zucchero s průměrným ohlasem.
Roku 1984 přechodně přesídlil do Kalifornie, kde spolupracoval s italským producentem Corradem Rusticim. Výsledkem práce se stalo album s názvem Donne, které vyšlo v roce 1985. Titulní píseň Donne se stala v rodné Itálii hitem. Následovalo album Blue's z roku 1988, které se stalo nejprodávanější nahrávkou v italské historii a jméno Zucchero zdomácnělo jak v rodné zemi, tak i ve zbytku Evropy. Hity se staly písně Con Le Mani, Solo una sana... a zejména Senza una Donna, kterou nazpíval s Paulem Youngem. Na následujícím turné se na jevišti potkal například s Joe Cockerem, Rayem Charlesem nebo Dee Dee Bridgewaterovou.
V roce 1989 vydává v Memphisu se skupinou desku Oro incenso e birra, album které je do značné míry ovlivněno americkým soulem. Obsahuje hity jako Diamante, Overdose (d'Amore), Il Mare a Wonderful World. V rolích spoluhráčů se zde objevili Eric Clapton či bluesový zpěvák Rufus Thomas. Album se stalo jedním z jeho nejúspěšnějších, když se ho celosvětově prodalo více než předchozího.
Mezinárodní úspěch
Po více než milionu prodaných kopií alb Blue's a Oro incenso e birra jen v Ïtálii, se v roce 1990 vydal dobýt zbytek Evropy. Začal produkovat anglické verze svých písní. Nejslavnější skladbou je Senza una Donna (Bez ženy), která má jak sólovou verzi, tak i formu duetu spolu s Paulem Youngem. V období 1991–1993 nahrál písně se slavnými zpěváky jako jsou Sting, Luciano Pavarotti, Andrea Bocelli, Peter Maffay, Elton John, Brian May a Eric Clapton. Většina z těchto duetů se objevil na kompilačním albu Zu & Co. z roku 2004. V roce 1992 se účastnil se skupinou Queen vzpomínkového koncertu na Freddie Mercuryho, když zazpíval Las Palabras de Amor. Roku 1991 vydal první živé album Live at the Kremlin z moskevského koncertu, kde se v roli hostů objevili Randy Crawfordová a Toni Childsová.
V roce 1992 vydal album Miserere. O dva roky později se objevil jako jediný z evropských zpěváků na 25. výročním koncertu k pořádání Festivalu ve Woodstocku. Roku 1995 vydal album Spirito DiVino, které obsahuje hity jako Il Volo, Papa perché? a X colpa di chi. Prodejnost překročila 3 miliony kopií po Evropě a deska se umístila na prvním místě celoroční italské hitparády. Následovaly další alba – "The Best of Zucchero: Sugar Fornaciari's Greatest Hits" a v roce 2002 bylo vydáno skvělé album "Shake", které obsahuje jeden z největších Zuccherových hitů "Baila Morena" nebo duet s bluesmanem Johnem Lee Hookerem ("I lay down"). Následovalo Shake world tour.
Na jaře 2004 byla vydána deska Zu & Co produkovaná dlouhých šestnáct let, která obsahuje duety se známými zpěváky jako Sting, B. B. King, Miles Davis, Maná, Sheryl Crow, Eric Clapton a Solomon Burke. 6. května 2004 jej pak představil na koncertu v londýnské Royal Albert Hall, kterého se zúčastnila řada hostů, mimo jiné zde uvedl cover verzi skladby Everybody's Got To Learn Sometime s korejskou houslistkou Jenny Bae.[1] V červenci 2005 vystoupil na charitativním koncertu Live 8, a to jak na pódiu v Římě, tak i v Paříži.
V září 2006 bylo vydáno studiové album Fly, které obsahuje hity Bacco perbacco, Cuba libre, Occhi, a Un Kilo. Po dalším kompilačním albu následovalo během jara 2008 evropské turné nazvané All the Best tour, které zahrnovalo koncerty v Royal Albert Hall, na Rudém náměstí v Moskvě i fotbalovém stadionu AC Milan San Siro. Poté účinkoval v newyorské Carnegie Hall a poprvé v Austrálii. V listopadu 2008 vydal živou nahrávku Live in Italy, kterou tvořila sada 2 CD a 2 DVD s vystoupeními ve Veroně 2007 a Miláně 2008.
V listopadu roku 2011 přichází nové album "Chocabeck". Zucchero se zde vrací ke svým kořenům a do svého rodného kraje. Album produkovali Don Was, Brendan O’Brien a Zucchero. Celkový zvuk alba je jiný, než u předchozích – využívá se zde například více strunných nástrojů ve stylu "Arpeggio", tzn.harfový způsob hraní rozložených kytarových akordů. K anglické verzi písně "Il Suono Della Domenica" napsal text Bono. Následovalo opět světové turné Chocabeck tour 2012.
V dubnu 2016 Zucchero vydává zatím své poslední album "Black Cat", které pojednává o návratu k Blues a Blues rocku a bylo nahráváno ve městech jako je New Orleans a Nashville. O produkci se tentokrát postarali T Bone Burnett, Brendan O'Brien a Don Was. Stejně jako na předchozím albu, i zde Zucchero spolupracoval s Bonem, který napsal anglickou verzi textu k písni "Ci si arrende". O skvělém úspěchu následujícího Black Cat World Tour se nedá pochybovat, protože si jej ve 137 představeních nenechalo ujít více než 1 milion diváků. V září 2016 vystoupil Zucchero v rámci tohoto turné v České republice ve Foru Karlín.
Výběr diskografie
- Un po' di Zucchero (1983)
- Zucchero and the Randy Jackson Band (1985)
- Rispetto (1986)
- Blue's (1987)
- Snack Bar Budapest (1988, filmový soundtrack)
- Oro incenso e birra (1989)
- Zucchero sings his hits in English (1990)
- Zucchero (1991)
- Zucchero Live at the Kremlin (1991)
- Miserere (1992)
- Diamante (1994)
- Spirito DiVino (1995)
- The best of Zucchero Sugar Fornaciari's greatest hits (1997)
- Bluesugar (1998)
- Overdose d'amore the ballads (1999)
- Bluesugar & Whitechristmas (1999)
- Shake (2001)
- Zu & Co. (2004)
- Zu & Co live at the Royal Albert Hall - May 6, 2004 (2004)
- Zucchero & Co - American edition (2005)
- Zu & Co ultimate duets collection (2 CDs + DVD, 2005)
- Fly (2006)
- All the Best (2007)
- Live in Italy (2 CDs + 2 DVDs, 2008)
- Chocabeck (2010)
- La Sesion Cubana (2012)
- Black Cat (2016)
- D.O.C. (2019)
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zucchero na anglické Wikipedii.
- ↑ Zucchero feat. Jenny Bae: Everybody's Got To Learn Sometime, YouTube
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Zucchero na Wikimedia Commons
- (italsky)(anglicky)[http://www.zucchero.it/ Oficiální stránky (vyžaduje Adobe Flash)
- (anglicky)Un Po' Di Zucchero – neofickální stránky
- Zucchero - Everybody's Gotta Learn Sometime (Belfast 2004), YouTube.com
Nositelé ceny Premio Tenco | |
---|---|
Pro hudebníka | Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023) |
Pro kulturní osobnost | Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023) |