Josef Reinsberg

Josef Reinsberg
Josef Reinsberg na fotografii z roku 1892
Josef Reinsberg na fotografii z roku 1892
Narození18. srpna 1844
Přibyslav
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí29. ledna 1930 (ve věku 85 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánídoktor, učitel, lékař, publicista a vědec
OceněníČestné občanství města Žamberka
Funkcerektor Univerzity Karlovy (1898–1899)
poslanec Českého zemského sněmu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Reinsberg (18. srpna 1844 Přibyslav – 29. ledna 1930 Praha[1]) byl český lékař, profesor soudního lékařství na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, později děkan této fakulty a rektor univerzity (1898–1899), poslanec Českého zemského sněmu, přispěvatel Ottova slovníku naučného.

Život

Mládí, studium a první zaměstnání

Narodil se 18. srpna 1844 v Přibyslavi. V roce 1864 absolvoval gymnázium v Klatovech a 19. března 1870 byl promován na pražské lékařské fakultě.[2]

Pracoval nejprve jako externí lékař chirurgického oddělení ve všeobecné nemocnici, pak jako asistent porodnické kliniky prof. Jana Strenga. Roku 1871 získal místo městského a továrního lékaře v Žamberku. O dva roky později se tam stal panským lékařem a ordinářem[p 1] v Kateřinské nemocnici v Žamberku..[p 2] Zároveň působil jako soudní lékař u okresních soudů v Hradci Králové, Rokytnici a Žamberku i u hradeckého krajského soudu. Roku 1874 si založil soukromou chemickou laboratoř.[2]

Po absolvování zkoušek byl 12. ledna 1879 jmenován zeměpanským okresním lékařem pro klatovský zdravotní obvod.[2]

Pedagogická činnost

Každoročně podnikal studijní cesty do rakouských univerzitních měst. Roku 1883 pobýval na stáži v Mnichově. O rok později byl přijat na českou univerzitu, kde zakládal ústav pro soudní lékařství. V červenci 1885 byl jmenován mimořádným a v červenci 1886 řádným profesorem. Kromě soudního lékařství přednášel i o veřejném zdravotnictví, zdravotní policii a hygieně. Širšímu publiku byly určeny jeho přednášky o pomoci v náhlém nebezpečí života. Když r. 1896 zemřel profesor Václav Bělohradský, vyučoval Reinsberg několik let soudní lékařství i na právech.[2]

V letech 1891, 1896 a 1903 zastával funkci děkana lékařské fakulty. Roku 1899 byl jmenován rektorem české univerzity.[2] Po dobu rektorské funkce byl rovněž virilním poslancem Českého zemského sněmu.[3]

Pedagogické činnosti se vzdal r. 1908 ze zdravotních důvodů.[2]

Veřejné působení

Celý život byl veřejně činný. Jako medik byl mezi zakladateli Spolku českých mediků, kde spolu s Vítězslavem Janovským vydával časopis a byl rovněž zvolen předsedou. Společně s jednatelem spolku Štěpánem Pučálkou nechal od Petra Maixnera namalovat portrét J. E. Purkyně a věnoval jej fyziologickému ústavu. Účastnil se rovněž shromažďování české lékařské terminologie.[2]

V Žamberku zavedl večerní přednášky v živnostenské a učňovské škole. Působil tam i v obecním zastupitelstvu, městské radě, jako náměstek purkmistra a okresní starosta. Při odchodu byl jmenován čestným občanem. V Klatovech spoluzakládal Literární jednotu.[2]

V Praze byl v letech 1885-1908 soudním lékařem u zemského soudu, od roku 1896 u rozhodčího soudu úrazové pojišťovny a v letech 1885-1912 členem zemské zdravotní rady a městské zdravotní komise. Od roku 1886 byl činný ve Spolku českých lékařů, kde zastával funkci starosty. Po odchodu dr. Chodounského redigoval Časopis českých lékařů.[2]

Od roku 1885 pořádal populární přednášky ve prospěch podpůrných studentských spolků i při slavnostních příležitostech. Jako rektor univerzity zahájil 5. dubna 1899 sérii lidových přednášek pro širokou veřejnost, zorganizovaných hlavně zásluhou Otakara Hostinského a jeho kolegů z filosofické fakulty.[2]

Podílel se také na získávání finanční podpory pro studenty. Byl spoluzakladatelem (s prof. Jarníkem) a prvním předsedou velké studentské jídelny (Mensa Academica)[4] a po úmrtí prof. Antonína Friče převzal vedení podpůrného Husova fondu.[5]

Byl rovněž krátce předsedou národopisné společnosti a účastnil se vedení národopisné výstavy r. 1895.[2]

Rodinný život

Josef Reinsberg se dne 3. října 1871 v Lovčicích oženil s Annou, rozenou Havlíčkovou (1850–??), dcerou místního poštmistra.[6] Manželé Reinsbergovi měli devět dětí, z nichž některé zemřely předčasně.[7]

Závěr života

Zemřel 29. ledna 1930, pohřben byl na Olšanech.[8]

Dílo

Byl autorem řady studií, uveřejněných v odborných časopisech, např.:

  • O uškození na těle (Časopis českých lékařů XVIII., 1879)[2]
  • Kausistické příspěvky k nauce o náhlé a násilné smrti (Č. č. l. 1885-87)[2]
  • Příspěvek k nauce o otravě nikotinem (Věstník III. sjezdu českých přírodozpytců a lékařů v Praze 1901)[2]

Samostatně vyšly např.:[9]

  • Nauka o soudním lékařství (1883-94)[10]
  • Soudní lékařská kasuistika (1885)
  • Sebevražda utopením nebo vražda? (1893)
  • Sbírka soudních lékařských posudků (superarbitrií) České lékařské fakulty (1897)[11]
  • O zhoubném účinku elektřiny na tělo lidské a zvířecí (1899, rektorská inaugurační přednáška)[2]

Přispíval do Ottova slovníku naučného pod značkou Rg.[12]

Rodina

  • Syn Viktor Reinsberg (1875–1938) byl profesor, také rektor Komenského univerzity v Bratislavě[8][p 3]
  • Vnuk Jiří Reinsberg (1918–2004), syn Viktora, byl známý katolický kněz, spisovatel a skautský činitel.
  • Zeť Václav Kafka (1868–1946), manžel dcery Marianny, byl lékař-ortopéd, primář české dětské nemocnice v Praze[8][p 4]
  • Zeť František Prokop (1870–1959), manžel dcery Emy, byl profesor bratislavské univerzity[8][p 5]
  • Zeť Václav Girsa (1875–1954), manžel dcery Berty, byl lékař a diplomat[8][p 6]
  • Zeť Jaromír Stretti-Zamponi (1882–1959), manžel dcery Zdeňky, byl známý jako akademický malíř.[8][p 7]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Jako ordinář (ordinarius) se označoval lékař, který léčí pacienty a ordinuje jim léky, na rozdíl od lékařů, které si pouze přibírá na poradu. Viz Ordinarius. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1902. Dostupné online. Svazek 18. S. 612.
  2. ↑ Budova bývalé kateřinské nemocnice slouží dnes jako sídlo městského muzea v Žamberku. Viz stránka muzea Archivováno 7. 6. 2021 na Wayback Machine. (popis obrázku).
  3. ↑ Více o něm viz Viktor Reinsberg na osobnosti.sk
  4. ↑ Více o něm viz Václav Kafka na svkhk.cz
  5. ↑ Více viz František Prokop v cbvk.cz
  6. ↑ Více viz Václav Girsa v Kdo byl kdo Archivováno 19. 6. 2020 na Wayback Machine. na libri.cz
  7. ↑ Více viz Jaromír Stretti-Zamponi na artplus.cz

Reference

  1. ↑ úmrtní oznámení J. R.. Národní politika. 1. 2. 1930, s. 11. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o NAVRÁTIL, Michal. Almanach českých lékařů: s podobiznami a 1000 životopisy: na paměť 50 letého jubilea Spolku a Časopisu lékařů českých. Praha: M. Navrátil, 1913. 387 s. Dostupné online. Kapitola Reinsberg Josef Dr., s. 256. 
  3. ↑ Viz Stenozáznam ze schůze sněmu dne 28.12.1898 na psp.cz
  4. ↑ K úmrtí prof. MUDra Josefa Reinsberga. Národní politika. 1930-01-31, roč. 48, čís. 30, s. 4. Dostupné online [cit. 2014-06-21]. 
  5. ↑ Naše studentstvo památce prof. Reinsberga. Národní listy. 1930-02-04, roč. 70, čís. 34, s. 2. Dostupné online [cit. 2014-06-21]. 
  6. ↑ Matrika oddaných, Lovčice, 1802-1871, snímek 106
  7. ↑ Soupis pražských obyvatel: Reinsberg Josef
  8. ↑ a b c d e f Med. & Chir. Dr. Josef Reinsberg. Národní politika. 1930-02-01, roč. 48, čís. 31, s. 11. Dostupné online [cit. 2014-06-21]. 
  9. ↑ Podle seznamu prací v NK ČR, není-li uvedeno jinak
  10. ↑ REINSBERG, Josef. Nauka o soudním lékařství. 2. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1896. 880 s. Dostupné online. 
  11. ↑ REINSBERG, Josef. Sbírka soudních lékařských posudků (superarbitrií) České lékařské fakulty. Praha: Bursík & Kohout, 1897. 340 s. Dostupné online. 
  12. ↑ Viz Seznam spolupracovníků Ottova slovníku naučného

Externí odkazy

Rektoři Univerzity Karlovy
1882–1920
(česká Karlo-Ferdinandova univerzita)
1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý
od 1920 (Univerzita Karlova)
1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková
Autoritní data Editovat na Wikidatech