Jiří Kroha

prof. Ing. arch. Jiří Kroha
Jiří Kroha (1931)
Jiří Kroha (1931)
Narození5. června 1893
Bubeneč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. června 1974 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Brně
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Povoláníarchitekt, učitel, pedagog, malíř, sochař, režisér, scénograf a teoretik umění
Oceněnínárodní umělec (1948)
Řád 25. února ř25ú (1949)
Řád práce řp (1957)
Řád republiky řr (1963)
Řád Vítězného února řvú (1973)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Grand hotel Věnec v Mladé Boleslavi po rekonstrukci (1925–1927)

Jiří Kroha (5. června 1893 Bubeneč[1] – 7. června 1974, Praha[2]) byl český architekt, malíř, sochař, scénograf a designér, pedagog, představitel české moderní meziválečné architektury a designu.

Život

Střední průmyslová škola, Mladá Boleslav, Národní kulturní památka České republiky
Pošta v Benátkách nad Jizerou

Narodil se v Bubenči v rodině drogistického příručího (obchodního cestujícího) Jiřího Krohy st.(1859-??) a manželky Marie, roz Jiruškové (1856-??). Z jeho sedmi sourozenců dva zemřeli v raném věku.[3]

Začal studovat na reálce na Vinohradech. V roce 1904 se rodina přestěhovala do Plzně. Plzeňskou reálku absolvoval v roce 1911 s vyznamenáním. Téhož roku začal studovat na Pražské technice architekturu. Jeho profesory byli: Jan Koula, Josef Fanta, Antonín Balšánek a Rudolf Kříženecký[4]. V roce 1918 ukončil studium druhou státní zkouškou se zvláštním vyznamenáním. V této době se sblížil s bohémskou skupinou z kabaretu Montmartre v Řetězové ulici (Eduard Bass, Konstantin Biebl, Vratislav Hugo Brunner, Egon Erwin Kisch, Zdeněk Kratochvíl, František Kysela, Vítězslav Nezval, Karel Teige, František Tichý a další). Pro majitele „nočního uměleckého zábavního podniku“, Josefa Waltnera navrhl úpravu interiéru, což byla jeho první realizace. Ve stejném roce byl přijat za člena SVU Mánes a začal spolupracovat s družstvem Artěl. Pro Artěl navrhoval užitkové předměty a nábytek.

V roce 1919 začal pracovat pro Zemský správní výbor v Praze, kde byl záhy jmenován technickým úředníkem (1920) a zemským technickým komisařem (1921). Ve dvacátých letech projektoval několik staveb v Mladé Boleslavi, Kosmonosech a v Benátkách nad Jizerou.

Dne 30. června 1921 se oženil s Miloslavou Kubátovou,[5] v roce 1926 se jim narodila dcera Sylva.

V roce 1926 začal přednášet na Vysokém učení technickém v Brně a v roce 1928 se s rodinou do Brna přestěhoval. V letech 1927–1931 vydával v Brně časopis Horizont. Sblížil se s Bedřichem Václavkem, vstoupil do Levé fronty a Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení se sovětským Ruskem. V roce 1930 byl jmenován řádným profesorem na brněnské technice, v letech 1930–1931 byl děkanem jejího odboru architektury a pozemního stavitelství. Absolvoval šestitýdenní cestu po Sovětském svazu. Po návratu se pustil do intenzivní politické činnosti. (V roce 1933 též vystoupil z římskokatolické církve.[1]) V letech 1932–1933 byl předsedou Výboru pro podporu rodin stávkujících horníků na Rosicko-Oslavansku. V roce 1935 byl za své levicové veřejné přednášky, ve kterých jako státní zaměstnanec napadal stávající státní zřízení, poslán do trvalé výslužby. V roce 1937 mu bylo povoleno znovu přednášet.

V roce 1938 se přidal ke skupině umělců, kteří se zastávali moderních uměleckých trendů v sovětské kulturní politice (do této skupiny patřili například: Karel Teige, Bohuslav Brouk, František Halas, Roman Jakobson, Jaromír Krejcar, Jindřich Štyrský, Toyen; opačný stalinský socialisticko-realistický názor zastávali například: Julius Fučík, Zdeněk Nejedlý, Vítězslav Nezval, Stanislav Kostka Neumann, Ladislav Štoll, Bedřich Václavek).

V roce 1939 byl znovu suspendován pro svou komunistickou orientaci a 1. září byl zatčen gestapem. Byl vězněn na Špilberku, v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V roce 1940 byl v rámci akce Červeného kříže propuštěn pro svůj špatný zdravotní stav (byli propuštěni dva nejvážněji nemocní vězni). Zbytek války žil pod policejním dohledem. Věnoval se malbě, kresbě a pokračoval v teoretické práci na bytovém problému.

Po osvobození se pustil do intenzivní politické i architektonické činnosti. Od roku 1945 do roku 1948 byl opět děkanem odboru architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické v Brně, v roce 1948 byl jmenován rektorem této školy. Jeho Ateliér národního umělce (ANU) Jiřího Krohy (později Mistrovský ateliér národního umělce – MANU) zpracovával projekty bytové výstavby i propagandistické instalace výstav a politických akcí (Slovanská zemědělská výstava v Praze, Úprava Průmyslového paláce pro IX. sjezd KSČ 1949, Smuteční výzdoba Pražského hradu k úmrtí prezidenta Klementa Gottwalda, 1. celostátní spartakiáda v Praze 1955 a další). Ateliér byl rozpuštěn v roce 1956. Za svoji činnost po roce 1948 získal řadu státních a uměleckých ocenění.

Zemřel v roce 1974 v Praze.

Kroha a divadlo

Již v letech 1907 až 1909 se v Plzni dostal do kontaktu s divadlem a s Josefem Skupou a K. Hruškou vystupoval v amatérském kabaretu a také zde maloval kulisy. V roce 1920 byl založen spolek Socialistická scéna, který vydával i stejnojmenný časopis. K zakládajícím členům tohoto spolku patřili např. Arnošt Dvořák, Karel Hugo Hilar, Vlastislav Hofman, Josef Hora, Josef Kodíček, Emil Artur Longen, Antonín Macek, Marie Majerová, Helena Malířová, Rudolf Myzet, Stanislav Kostka Neumann, Ivan Olbracht, Jindřich Vodák, Václav Vydra, Josef Zora. Kroha se stal členem výboru a odpovědným redaktorem časopisu Socialistická scéna. Spolek byl v roce 1922 přejmenován na Všelidovou scénu. Pod jeho hlavičkou bylo v dubnu 1923 realizováno představení Arnošta Dvořáka Nová Oresteia v Průmyslovém paláci v Bubenči. Kroha vytvořil scénografii, kostýmy a rovněž hru režíroval. Akce skončila finančním krachem, který měl dohru u soudu. Kroha byl žalován pro „úpadek z nedbalosti“. Byl sice osvobozen, ale rovněž byl vyloučen ze Společnosti architektů. K divadelní činnosti se po tomto představení již nevrátil. Všelidová scéna zanikla na jaře 1924.

V roce 1923 mu bylo nabídnuto na podnět Karla Hugo Hilara místo režiséra v Národním divadle. Kroha tuto nabídku nepřijal.

Ocenění

Dílo

Jedná se o významného meziválečného a poválečného architekta. V období mezi světovými válkami se věnoval kubistickým, funkcionalistickým a mašinistickým projektům. Jeho tvorba po roce 1948 je charakteristická zejména stavbami v duchu socialistického realismu. První díla byla reakcí na kubistické tendence Skupiny výtvarných umělců v Praze. Jako architekt později vyprojektoval pod hlavičkou Zemského správního výboru několik významných staveb v Mladé Boleslavi. Ve třicátých letech se zabýval problémem tzv. malého bytu a sociologie architektury. Po válce se aktivně zapojil do budování moderní socialistické architektury. Vedle těchto projektů se věnoval návrhům užitého umění a teorii architektury. Významným mezníkem v jeho tvorbě byl návrh a realizace architektonického zpracování pavilonu na Slovanské zemědělské výstavě v Praze, která se konala v roce 1948. Tento projekt mu zajistil pevné místo mezi prominentními umělci v poválečném Československu.

Projekty (výběr)

Realizované stavby

Kubismus a funkcionalismus

Socialistický realismus

Scénografie

Teoretické práce (výběr)

  • Sociologický fragment bydlení, 89 diagramů a fotomontáží, Brno, Ústav architektury stavby měst, 1930–1932
  • Ekonomický fragment bydlení, 137 architektonických a grafických panelů, Mezinárodní kongres bytové péče, Praha, 1935

Galerie

  • Vlastní rodinný dům Jiřího Krohy v Brně
    Vlastní rodinný dům Jiřího Krohy v Brně
  • Most T. G. Masaryka, Kralupy nad Vltavou
    Most T. G. Masaryka, Kralupy nad Vltavou
  • Vila v kolonii Nový dům
    Vila v kolonii Nový dům
  • Patočkova vila, Brno, Kaplanova 2
    Patočkova vila, Brno, Kaplanova 2
  • Jiří Kroha, Václav Roštlapil: vestibul Teoretických ústavů Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
    Jiří Kroha, Václav Roštlapil: vestibul Teoretických ústavů Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
  • Hrob Jiřího Krohy na Ústředním hřbitově v Brně
    Hrob Jiřího Krohy na Ústředním hřbitově v Brně

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Matrika narozených, Bubeneč, 1891–1894, snímek 295, Záznam o narození a křtu
  2. ↑ Rudé právo, 8.6.1974, s.1:Národní umělec J. Kroha zemřel
  3. ↑ Soupis pražských obyvatel, Kroha Jiří (st.)
  4. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 251
  5. ↑ Český deník, 5.7.1921, s.5 (dostupné online v NK ČR)

Literatura

  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 278–9, 281–2, 342, ISBN 80-200-0782-2
  • Kolektiv autorů: Jiří Kroha (1893–1974) : architekt, malíř, designér, teoretik v proměnách umění 20. století, editor Marcela Macharáčková, Brno : Muzeum města Brna ve spolupráci s vydavatelstvím ERA, 2007, ISBN 978-80-86549-18-7 – katalog výstavy, Brno, Wrocław – též v angličtině
  • Kolektiv autorů: Česká republika – architektura XX. století, Díl I. Morava a Slezsko, Praha : Zlatý řez, 2005, ISBN 80-902810-2-8
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 251
  • Rostislav Švácha: Jiří Kroha architekt, Brno : Dům umění města Brna, 1998, ISBN 80-7009-108-8 – katalog výstavy
  • Josef Císařovský: Jiří Kroha a meziválečná avantgarda, Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967
  • Jaroslav B. Svrček: Národní umělec Jiří Kroha, Praha : SNKLHU, 1960

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Kroha na Wikimedia Commons
  • Osoba Jiří Kroha ve Wikicitátech
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Kroha
  • Životopis na stránkách města Brna
  • http://www.archiweb.cz/architects.php?type=arch&place=&action=show&id=432
  • http://www.czechdesign.cz/index.php?status=c&clanek=1407&lang=1
  • http://www.bydleni.cz/clanek/Architekt-Jiri-Kroha-a-20-stoleti_2985
  • Jiří Kroha v databázi Archivu Národního divadla
  • Jiří Kroha v informačním systému abART
Rektoři Vysokého učení technického v Brně
1899–1901 Karel Zahradník • 1901–1902 Václav Řehořovský • 1902–1903 Michal Ursíny • 1903–1904 Antonín Sucharda • 1904–1905 Josef Bertl • 1905–1906 Zdeněk Elger z Elgenfeldu • 1906–1907 František Hasa • 1907–1908 Leopold Grimm • 1908–1909 Josef Líčka • 1909–1910 Jan Zvoníček • 1910–1911 Vladimír Novák • 1911–1912 Karel Vandas • 1912–1913 Josef Sumec • 1913–1914 Antonín Smrček • 1914–1915 Adolf Štys • 1915–1917 Karel Hugo Kepka • 1917–1918 Vladimír List • 1918–1919 Karel Ryska • 1919–1920 Vincenc Hlavinka • 1920–1921 Jiří Baborovský • 1921–1922 Vladimír Novák • 1922–1923 Josef Zvoníček • 1923–1924 Jiří Baborovský • 1924–1925 Michal Ursíny • 1925–1926 Bohumil Vlček • 1926–1927 Jan Albert Novák • 1927–1928 Karel František Šimek • 1928–1929 Jan Caha • 1929–1930 František Píšek • 1930–1931 František Ducháček • 1931 Vítězslav Veselý • 1931–1932 Vladimír Fischer • 1932–1933 Josef Rieger • 1933–1935 Karel Čupr • 1935–1936 Rudolf Vondráček • 1936–1937 Ota Veletovský • 1937–1938 Václav Bubeník • 1938–1939 Otakar Kallauner • 1939–1940 Jaroslav Syřiště • 1940–1945 české vysoké školy uzavřeny • 1945 Vítězslav Veselý • 1945–1946 Jaroslav Syřiště • 1946–1947 Josef Kožoušek • 1947–1948 Václav Kubelka • 1948–1950 Jiří Kroha • 1950–1951 František Perna • 1951–1953 Vojtěch Mencl • 1953–1955 Josef Vaverka • 1955–1958 Vilibald Bezdíček • 1958–1968 Vladimír Meduna • 1968–1969 Vilibald Bezdíček • 1969–1970 Vladislav Osina • 1970–1976 Vladimír Meduna • 1976–1985 František Kouřil • 1985–1990 František Pail • 1990–1991 Arnošt Hönig • 1991–1994 Emanuel Ondráček • 1994–2000 Petr Vavřín • 2000–2006 Jan Vrbka • 2006–2014 Karel Rais • 2014–2022 Petr Štěpánek • od 2022 Ladislav Janíček
Vysoké učení technické v Brně
Autoritní data Editovat na Wikidatech