Ježíšův pohřeb

Ježíšovým pohřbem se rozumí uložení Ježíšova těla po jeho ukřižování do hrobu v předvečer soboty. Tato událost je popsána v Novém zákoně. Podle kanonických evangelijních vyprávění ho do hrobu uložil člen rady Sanhedrinu Josef z Arimatie;^[2] podle Sk 13, 28–29 (Kral, ČEP) ho do hrobu uložila „celá rada“.^[3] V umění se často nazývá uložením Krista do hrobu či pochováním Krista apod.

Biblická vyprávění

Nejstarší zmínka o Ježíšově pohřbu se nachází v Pavlově listě. V dopise Korinťanům, který napsal kolem roku 54 n. l.,^[4] se zmiňuje o zprávě, kterou dostal o Ježíšově smrti a vzkříšení („a že byl pohřben a že třetího dne vstal z mrtvých podle Písma“).^[5]

Čtyři kanonická evangelia, napsaná mezi lety 66 a 95, končí rozsáhlým vyprávěním o Ježíšově zatčení, soudu, ukřižování, uložení do hrobu a vzkříšení.^{[6]:s. 91} Vyprávějí, jak večer v den ukřižování Josef z Arimatie požádal Piláta o tělo; když Pilát jeho žádosti vyhověl, zabalil ho do plátna a uložil do hrobu. Podle Sk 13, 28–29 (Kral, ČEP) ho do hrobu uložila „celá rada“.^[3]

Moderní věda klade důraz na porovnání obou evangelií a za pravděpodobnější považuje Markovo líčení.^[7][8]

Markovo evangelium

V Markově evangeliu (nejstarším z kanonických evangelií), napsaném kolem let 66 a 72,^[9][10] je Josef z Arimatie členem Sanhedrinu, který Ježíše odsoudil a který chce zajistit, aby bylo tělo pohřbeno v souladu s židovským zákonem, podle něhož nesměla být mrtvá těla ponechána vystavena přes noc. Vloží tělo do nového plátna a uloží ho do hrobky vytesané do skály.^[7] Židovský historik Flavius Iosephus, který psal v pozdějším století, popisuje, že Židé považovali tento zákon za tak důležitý, že i těla ukřižovaných zločinců byla sňata a pohřbena před západem slunce.^[11] V tomto vyprávění Josef udělá jen minimum pro dodržení Zákona, zabalí tělo do plátna, aniž by se zmínil o jeho omytí (taharah) nebo pomazání. To může vysvětlovat, proč Marek zmiňuje událost před ukřižováním, při níž žena Ježíše polévá vonnou látkou,^[12] čímž je Ježíš připraven k pohřbu ještě před svou skutečnou smrtí.^[13]

Matoušovo evangelium

Matoušovo evangelium bylo napsáno kolem roku 80 až 85 s použitím Markova evangelia jako pramene.^[14] V tomto vyprávění není Josef z Arimatie zmiňován jako člen Sanhedrinu, ale jako bohatý Ježíšův učedník.^[15][16] Mnozí vykladači to chápou jako nenápadnou orientaci autora na bohaté příznivce,^[16] zatímco jiní se domnívají, že jde o naplnění proroctví z Izajáše – Iz 53, 9 (Kral, ČEP).

„Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.“  

Tato verze navrhuje čestnější pohřeb: Josef zabalí tělo do čistého plátna a uloží ho do svého hrobu, přičemž je použito slovo soma (tělo), nikoli ptoma (mrtvola).^[17] Autor dodává, že římské úřady „zajistily bezpečnost hrobu tím, že na kámen daly pečeť a postavily stráž“.

Lukášovo evangelium

Markovo evangelium je také zdrojem pro zprávu uvedenou v Lukášově evangeliu, které bylo napsáno kolem roku 90–95.^[18] Stejně jako v Markově verzi je Josef popisován jako člen Sanhedrinu,^[19] ale jako ten, kdo nesouhlasil s rozhodnutím Sanhedrinu ohledně Ježíše; říká se o něm, že „čekal na Boží království“, nikoli jako o Ježíšově učedníkovi.^[20]

Janovo evangelium

Janovo evangelium, poslední z evangelií, bylo napsáno kolem roku 80 až 90 a líčí Josefa jako učedníka, který Ježíše čestně pohřbívá. Jan říká, že Josefovi při pohřbu pomáhal Nikodém, který přinesl směs myrhy a aloe a podle židovských zvyklostí tyto vonné látky vložil do pohřebního plátna.^[21]

Srovnání

Níže uvedené srovnání vychází z Českého ekumenického překladu.

V nekanonické literatuře

Apokryfní rukopis známý jako Petrovo evangelium uvádí, že Židé předali Ježíšovo tělo Josefovi, který ho později umyl a pohřbil na místě zvaném „Josefova zahrada“.^[24]

Historicita

Viz též: Ježíšovo vzkříšení

Vědci se rozcházejí v názoru na historičnost příběhu o pohřbu a na otázku, zda byl Ježíš pohřben důstojně. Sporné body se týkají toho, zda bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže před západem slunce, nebo zda bylo ponecháno na kříži, aby se rozpadlo; zda bylo jeho tělo sejmuto z kříže a pohřbeno konkrétně Josefem z Arimatie, nebo Sanhedrinem či skupinou Židů obecně; a zda byl pohřben, a pokud ano, v jakém hrobě, nebo zda byl pohřben do společného hrobu.

Argumentem ve prospěch důstojného pohřbu před západem slunce je židovský zvyk vycházející z Tóry, že tělo popraveného nemá zůstat na stromě, na kterém byla mrtvola pověšena k veřejnému vystavení, ale má být pohřbeno před východem slunce. To vychází z 5. Mojžíšovy – Dt 21, 22–23 (Kral, ČEP), ale je to doloženo také v Chrámovém svitku Esejců a v Židovské válce 4.5.2§317 od Flavia Iosepha, kde se popisuje pohřbívání ukřižovaných židovských povstalců před západem slunce.^[25][26] Odkazuje se také na Digesta, římský právní kodex ze 6. století n. l., který obsahuje materiál z 2. století n. l., v němž se uvádí, že „těla potrestaných se pohřbívají pouze tehdy, když o to bylo požádáno a bylo uděleno povolení.“^[27][28] Pohřbívání lidí, kteří byli popraveni ukřižováním, je doloženo také archeologickými nálezy, např. z Johanana, jehož tělo je s hřebem v patě, který se nedal odstranit.^[29][30]

Martin Hengel tvrdil, že Ježíš byl potupně pohřben jako popravený zločinec, který zemřel potupnou smrtí,^[31][32] což je názor, který je „dnes široce přijímán a ustálil se v odborné literatuře“.^[31] John Dominic Crossan tvrdil, že Ježíšovi následovníci nevěděli, co se stalo s tělem.^{[33][p 1]} Podle Crossana je Josef z Arimatie „naprostým Markovým výtvorem co do jména, místa i funkce“,^{[34][p 2]} a tvrdí, že Ježíšovi následovníci z Dt 21, 22–23 (Kral, ČEP) vyvodili, že Ježíše pohřbila skupina zákonů dbalých Židů, jak je popsáno ve Sk 13, 29 (Kral, ČEP). Tento příběh Marek upravil a ze skupiny Židů udělal konkrétní osobu.^[35] To, co se skutečně stalo, lze odvodit z obvyklé římské praxe, která spočívala v ponechání těla na kůlu a odepření čestného nebo rodinného pohřbu se známým konstatováním, že „psi čekali.“^{[36][37][p 3]}

Britský novozákoník Maurice Casey také poznamenává, že „židovští zločinci měli být pohřbeni hanebně a potupně“,^[38] a cituje Flavia Iosepha:

„Obecná situace stačila Iosephu k tomu, aby okomentoval konec biblického zloděje: ,A poté, co byl ihned usmrcen, byl v noci potupně pohřben, jak se na odsouzence slušíʻ (Ios. Ant. V, 44). Poněkud podobně se vyjadřuje o každém, kdo byl ukamenován za rouhání Bohu: ,Nechť je ve dne oběšen a pohřben potupně a tajně (Ios. Ant. IV, 202).ʻ“^[38]

Casey tvrdí, že Ježíše skutečně pohřbil Josef z Arimatie, ale v hrobce pro zločince, kterou vlastnil Sanhedrin.^[38] Proto odmítá vyprávění o prázdném hrobě jako legendu.^[39]

Novozákonní historik Bart D. Ehrman také dochází k závěru, že nevíme, co se stalo s Ježíšovým tělem, ale pochybuje o tom, že byl Ježíš důstojně pohřben,^[40] a považuje za pochybné, že Ježíše pohřbil konkrétně Josef z Arimatie.^[41] Ehrman poznamenává, že Skutky – Sk 13 (Kral, ČEP) hovoří o Sanhedrinu jako celku, který uložil Ježíšovo tělo do hrobu, nikoli o jednom členovi.^[3] Podle Ehrmana mohl být příběh přikrášlen a upřesněn a „z původně vágního tvrzení, že Ježíše pohřbili nejmenovaní židovští vůdci, se stává příběh o tom, že tak učinil jeden konkrétní vůdce, který je jmenován“.^{[42][p 4][43]} Ehrman uvádí tři důvody, proč pochybuje o důstojném pohřbu. Poznamenává, že „někdy křesťanští apologeti tvrdí, že Ježíš musel být sňat z kříže v pátek před západem slunce, protože následující den byla sobota a bylo proti židovskému zákonu nebo alespoň proti židovské citlivosti, aby člověk zůstal na kříži během soboty. Historické záznamy bohužel naznačují pravý opak.“^[42] S odkazem na Hengela a Crossana Ehrman tvrdí, že ukřižování mělo za cíl „co nejúplněji mučit a ponížit člověka“ a tělo bylo obvykle ponecháno na kůlu, aby ho sežrala zvířata.^[44] Ehrman dále tvrdí, že zločinci byli obvykle pohřbíváni do společných hrobů^[45] a Pilát se nestaral o židovské citlivosti, takže je nepravděpodobné, že by dovolil, aby byl Ježíš pohřben.^[46]

Řada křesťanských autorů tuto kritiku odmítla a považovala evangelia za historicky spolehlivá. John A. T. Robinson tvrdí, že „Ježíšův pohřeb do hrobu je jedním z nejstarších a nejlépe doložených faktů o Ježíšovi.“^[47] Dale Allison, který přezkoumává argumenty Crossana a Ehrmana, považuje toto tvrzení za silné, ale „považuje za pravděpodobné, že muž jménem Josef, pravděpodobně člen Sanhedrinu z nejasné Arimatie, požádal a získal povolení od římských úřadů, aby zařídil Ježíšův spěšný pohřeb.“^[48] Raymond E. Brown, píšící v roce 1973 před publikacemi Hengela a Crossana, zmiňuje, že řada autorů se přiklání k pohřbení do společného hrobu, ale Brown tvrdí, že Ježíšovo tělo bylo pohřbeno do nového hrobu Josefem z Arimatie v souladu s Mojžíšovým zákonem, který stanovil, že osoba pověšená na dřevě tam nesmí zůstat přes noc, ale má být pohřbena před západem slunce.^[49]

James Dunn kritiku odmítá a tvrdí, že „tradice je pevná v tom, že Ježíš byl řádně pohřben – Mk 15, 42–47 (Kral, ČEP) pars., a existují dobré důvody, proč by její svědectví mělo být respektováno“.^[30] Dunn tvrdí, že tradice o pohřbu je „jedním z nejstarších dokladů tradice, které máme“, a odvolává se na 1Kor 15, 4 (Kral, ČEP); pohřeb byl v souladu s židovskými zvyky, jak je předepisuje Dt 21, 22–23 (Kral, ČEP) a potvrzeno Iosephovou Válkou; jsou známy případy pohřbívání ukřižovaných osob, jak dokládá pohřeb Jehohanův; Josef z Arimatie „je velmi věrohodnou historickou postavou“; a „přítomnost žen u kříže a jejich účast na Ježíšově pohřbu lze připsat spíše rané ústní tradici než tvůrčímu líčení příběhu“.^[50] N. T. Wright tvrdí, že Kristův pohřeb je součástí nejstarších evangelijních tradic.^[51] Craig A. Evans se odvolává na Dt 21, 22–23 (Kral, ČEP) a Josefa, aby dokázal, že Ježíšovo pohřbení odpovídá židovskému cítění a historické realitě.^{[p 5][52][53]} Evans také poznamenává, že „i z politického hlediska se zdá nepravděpodobné, že by Pilát v předvečer svátku Pesach, který oslavuje osvobození Izraele od cizí nadvlády, chtěl provokovat židovské obyvatelstvo“ tím, že by Ježíšovi odepřel řádný pohřeb.^[54]

Podle profesora náboženství Johna Grangera Cooka existují historické texty, které se zmiňují o masových hrobech, ale není v nich uvedeno, že by těla byla vykopána zvířaty. V žádném římském textu není zmínka o otevřené jámě nebo mělkých hrobech. Mimo evangelia existuje řada historických textů, které ukazují, že těla ukřižovaných mrtvých pohřbila rodina nebo přátelé. Cook píše, že „tyto texty ukazují, že vyprávění o pohřbu Ježíše Josefem z Arimethaie by bylo pro řecko-římského čtenáře evangelií naprosto srozumitelné a historicky věrohodné“. Cook poznamenává, že řada raných kritiků křesťanství, jako Celsus, Porfyrios, Hierokles, Julián a anonymní pohanský filosof Macarius, přijímala historičnost pohřbu, ale odmítala vzkříšení.^[55]

Teologický význam

Apoštol Pavel zahrnuje pohřeb do svého výroku o evangeliu 1. listu Korintským – 1Kor 15, 3–4 (Kral, ČEP): „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“. Zdá se, že jde o rané předpavlovské vyznání víry.^[56]

Kristův pohřeb je výslovně zmíněn v Apoštolském vyznání víry, kde se říká, že Ježíš byl „ukřižován, zemřel a pohřben byl“. Heidelberský katechismus se ptá: „Proč byl pohřben?“ a dává odpověď: „Jeho pohřbení svědčí o tom, že skutečně zemřel.“^[57]

Katechismus katolické církve uvádí, že „tajemství Bílé soboty, kdy Kristus, uložený do hrobu, ukazuje velké sobotní Boží odpočinutí po dokonání spásy lidí, která nastoluje mír v celém vesmíru“ a že „Kristus pobyt v hrobě je skutečným poutem mezi stavem předvelikonočního Krista, podrobného utrpení, a jeho nynějším oslaveným stavem Zmrtvýchvstalého.“^[58]

Zobrazení v umění

Pohřbení Krista je v umění oblíbeným námětem, který vznikl v západní Evropě v 10. století. Objevuje se v cyklech Život Krista, kde následuje po Snímání z kříže nebo Oplakávání Krista. Od renesance se někdy s jedním z nich kombinuje nebo spojuje.^[59]

K významným jednotlivým dílům s vlastními články patří:

• Pohřbení (Bouts, cca 50. léta 14. století)
• Oplakávání Krista (Rogier van der Weyden, asi 1460–1463)
• Pohřbívání do hrobu (Michelangelo, asi 1500–1501)
• Pohřbení (Raffael Santik, 1507)
• Ukládání Krista do hrobu (Tizian, 1525)
• Ukládání Krista do hrobu (Titian, 1559)
• Ukládání Krista do hrobu (Caravaggio)
• Zahalený Kristus (Sanmartino, 1753)

Použití v chvalozpěvu

Afroamerický spirituál „Were You There? [Byli jste tam?]“ obsahuje verš „Were you there when they laid Him in the tomb? [Byl jsi tam, když ho uložili do hrobu?]“^[60] a vánoční koleda „We Three Kings [My tři králové]“ obsahuje tento verš:

Hymnus Johna Wilbura Chapmana „One Day [Jeden den]“ vykládá Kristův pohřeb slovy: „Buried, He carried my sins far away [Pohřben, odnesl mé hříchy daleko].“^[61]

V pravoslavné církvi se na Bílou sobotu zpívá následující tropar:

Umělecká ztvárnění

• 
  Ukládání Krista do hrobu, 15. století, Belgie
• 
  Henry Augustin Valentin podle Hanse Holbeina mladšího, Iesvs Nazarenevs Rex Ivdaeorvm, 19. století, lept, Oddělení obrazových sbírek, Knihovna Národní galerie umění, Washington, DC
• 
  1863 „Santo Entierro“ (2024 Velkopáteční procesí v Baliwagu)

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Burial of Jesus na anglické Wikipedii.

Literatura

Související články

• Epitafios
• Ježíšův hrob, více míst, o nichž se tvrdí, že jsou místem Kristova pohřbu
• Ježíšův život
• Kristův sestup do pekel
• Prázdný hrob
• Snímání z kříže

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Uložení Krista do hrobu na Wikimedia Commons