→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu. * Starty a góly v domácí lize za klub aktuální k – ** Starty a góly za reprezentaci aktuální k – *** Trenérské působení aktuální k 27. března 2023
Od roku 1982 byl hráčem Lecce. Ve věku 16 let v roce 1986 hrál první utkání za dospělé a to v nejvyšší lize. V Lecce působil do listopadu 1991 a zažil zde sestupy do druhé ligy a také návraty mezi elitu.
Po 9 utkání v sezoně 1991/92 byl prodán za 7 miliard lir do Juventusu. Velice o něj stál tehdejší trenér Giovanni Trapattoni. V sezoně 1992/93 získal první evropský pohár a to pohár UEFA. Hrál tak skvěle že se dostal i do reprezentace. S příchodem nového trenéra Lippiho se stává středovým záložníkem, který dostává na starost černou práci. Získává první titul v lize a také pohár (double). K tomu poté získal ještě superpohár. V poháru UEFA ale prohrál ve finále s Parmou. V následující sezoně 1995/96 nastupuje i s kapitánskou páskou. I když ligu neobhájil, sezona díky vítězství v LM byl úspěšná.
Po odchodu Vialliho se stal kapitánem mužstva natrvalo.[2] Finále LM ještě odehrál třikrát, jenže vždy prohrál (1996/97, 1997/98, 2002/03). Poté ještě slavil čtyři tituly v lize (1996/97, 1997/98, 2001/02, 2002/03) a tři vítězství v italském superpoháru (1997, 2002, 2003). I když skončit s fotbalem nemusel, protože Bianconeri stále o něj mělo zájem, rozhodl se v 35 letech skončit a začít trénovat. Za Bianconeri hrál 13 let do roku 2004. Za tuhle dobu odehrál celkem 419 (296 v Serii A) utkání a vstřelil 44 (29 v Serii A) branek a získal celkem 12 trofejí.
Za reprezentaci odehrál 20 utkání a vstřelil 2 branky. První utkání odehrál ve věku 24 let 27. května 1994 proti Finsku (2:0).[4] Dostal se do nominace na MS 1994 konané ve Spojených státech. Odehrál dva zápasy a s týmem se dostal do finále, kde podlehli Brazílii až na penalty.[5] První branku vstřelil do Dánské brány (2:1) 27. března 1999.[6] Další turnaj pro něj bylo ME 2000. Odehrál tři zápasy a vstřelil i branku. Znovu získává stříbrnou medaili po porážce z Francii (1:2) které skončilo díky vstřelení zlatého gólu.[7] Poté se již v národním týmu neukázal.
Po ukončení hráčské kariéry pracoval Conte jako asistent trenéra pro Sienu po boku Luigi De Cania v sezoně 2005/06. V červenci 2006 byl jmenován trenérem Arezza v Serii B, ale po sérii neuspokojivých výsledků byl 31. října 2006 vyhozen. Dne 13. března 2007 byl znovu povolán na koučování Arezza, ale nepřišlo žádné výrazné zlepšení. Později vedl tým k pěti po sobě jdoucím vítězství v řadě, ale nic z jeho práce nezabránilo sestupu Arezza do Serie C1.
Dne 22. května 2011 Giuseppe Marotta jmenoval Conteho jejich novým trenérem. Nahradil Luigiho Delneriho poté, co Luigi ukončil sezonu s Juventusem na 7. místě v tabulce. Očekávalo se, že Conte přivede Juventus k jejich návratu na špičku italské a evropské fotbalové scény. Očekávání bylo splněno hned v následující sezóně, kdy Conte usedl s Juventusem na italský trůn, a navíc s ním za celou sezónu neprohrál jediný ligový zápas. V tomto trendu pokračoval i následující sezóny. V červenci 2014 se rozhodl klub po třech vyhraných titulech v řadě opustit, a to údajně kvůli přestupové politice vedení Juventusu. Na jeho místě ho nahradil Massimiliano Allegri.[13]
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Dne 4. dubna 2016 londýnský klub Chelsea FC oznámil, že se Antonio Conte stane trenérem prvního týmu od sezóny 2016/17. Ke klubu, se kterým podepsal tříletý kontrakt, se připojil hned po skončení letního Mistrovství Evropy ve fotbale 2016.[15] V první sezóně na lavičce Chelsea senzačně vyhrál s týmem ligový titul. K jeho úspěchu vedla změna rozestavení po prohře s Arsenal FC (0:3) na 3-4-3. Po této změně vyhrála Chelsea 13 zápasů v řadě a její bodový náskok do konce sezony žádný tým nedohnal. Sezona 2017/2018 nezačala pro Chelsea pod vedením trenéra Antonia Conteho nejlépe, kdy nejprve prohrála nad Arsenalem ve finále Community Shield a následně v prvním mistrovském utkání utrpěla porážku na domácí půdě proti týmu Burnley 3:2. Poté se výkony Chelsea zvedly, avšak na trenéra Conteho je ze strany medií neustále vyvíjen obrovský tlak. Může za to především historie klubu, kde vedení klubu nemělo s trenéry po drobných neúspěších trpělivost. Conte však odvedl s týmem skvělou práci a jeho svěřenci bojovali o umístění v Top 4, která zaručuje kvalifikaci do Ligy Mistrů v dalším ročníku.
Inter Milán
Conte zamířil zpět do Itálie, aby v létě 2019 převzal trénování milánského Interu. Podepsal smlouvu na tři roky. Conte posílil tým o fotbalisty jako jsou Nicolò Barella, Valentino Lazaro, Stefano Sensi, dorazil také zkušený stoper Diego Godín. Za 80 milionů eur přišel z Manchesteru United útočník Romelu Lukaku a ze stejného týmu také další útočník Alexis Sánchez, ten však na hostování.[16] Do jeho plánů naopak nesedla dvojice Mauro Icardi a Radja Nainggolan, kteří posléze klub opustili. Před začátkem sezóny přešel na rozestavení 3-5-2 a úvodní šestici utkání v Serii A vyhrál.[16] To vůbec první, srpnové, dopadlo domácí výhrou 4:0 nad Lecce. Jeden gól vsítil Lukaku, který brzy utvořil nebezpečný tandem s Argentincem Lautarem Martínezem.[17]
Naopak úvodní utkání Ligy mistrů Inter zaváhal a doma se Slavií Praha jen remizoval 1:1, kdy až v nastaveném čase zachránil bod Barella.[18] Ve čtvrtém utkání na půdě Dortmundu vedli Conteho svěřenci 2:0 díky gólům Lautara Martíneze a Matíase Vecina, ale německé mužstvo otočilo na konečných 3:2.[19] V těžké skupině nakonec Inter v konkurenci Barcelony a Borussie Dortmund do osmifinále nepostoupil a obsadil třetí místo před Slavií zaručující alespoň jarní start v Evropské lize.[20]
V únoru nového roku se Inter Milán ligově střetl s AC Milán, městským rivalem. Ač se soupeř dostal do dvougólového vedení, během druhého poločasu se Nerazzurri vzmužili a vyhráli 4:2.[21]
↑ abMACKENZIE, Alasdair. How Antonio Conte has transformed Inter Milan into Serie A table toppers. inews.co.uk [online]. 2020-02-10 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Inter Milan 4-0 Lecce. BBC [online]. 2019-08-26 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Nesnáším styl fotbalu, který jsme proti Slavii hráli, bědoval Conte. Škriniar nechápal výkon. Česká televize [online]. 2019-09-18 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online.
↑ Borussia vstala z mrtvých. Hakimiho dva góly srazily Inter na kolena. Eurofotbal.cz [online]. 2019-11-05 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online.
↑ Inter lituje promarněné šance. Zasloužili jsme si víc, řekl kouč Conte. iDNES.cz [online]. 2019-12-11 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online.
↑ Inter - AC Milán 4:2 Inter otočil milánské derby s AC a vede italskou ligu. Sport.cz [online]. 2020-02-09 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online.
↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2023-01-10]. Dostupné online.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.