Agatha Christie

Agatha Christie
Rodné jméno	Agatha Mary Clarissa Miller
Narození	15. září 1890 Torquay, Devon Anglie
Úmrtí	12. ledna 1976 (ve věku 85 let) Winterbrook House, Wallingford, Oxfordshire Anglie
Místo pohřbení	Kostel sv. Marie, Cholsey, Oxfordshire, England
Pseudonym	Mary Westmacott
Povolání	všeobecná sestra, spisovatelka, romanopiskyně, scenáristka, dramaturgyně, prozaička, autorka autobiografie, básnířka, dramatička a autorka detektivek
Alma mater	soukromé vzdělání
Žánr	kriminální román, dobrodružný román, autobiografie a detektivka
Témata	kriminální román, detektivní literatura, literární tvorba a literární činnost
Významná díla	Vražda Rogera Ackroyda Sittafordská záhada Dům na úskalí Smrt lorda Edgwarea Vražda v Orient-expresu … více na Wikidatech
Ocenění	The Grand Master (1955) komandér Řádu britského impéria (1956) Dáma komandér Řádu britského impéria (1971) Cena Anthony (2000) společník Královské literární společnosti
Manžel(ka)	Archie Christie (1914–1928) Max Mallowan (1930–1976)
Děti	Rosalind Hicks
Rodiče	Frederick Alvah Miller[1][2] a Clarisa Margaret Boehmer[1]
Příbuzní	Margaret Frary Miller a Louis Miller (sourozenci) Mathew Prichard[1] (vnuk)
Podpis
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, rozená Millerová, obvykle známá jako Agatha Christie (někdy i přechýleně Christieová, 15. září 1890, Spojené království – 12. ledna 1976. Spojené království), občas používající pseudonym Mary Westmacott, byla anglická spisovatelka, autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů. Je označována za nejvlivnější autorku detektivní literatury ve 20. století,^[3] někdy také za nejznámější spisovatelku všech dob, popřípadě dokonce nejznámějšího spisovatele vůbec.^[4]

Jako autorka byla Agatha Christie neobyčejně produktivní a publikovala 78 detektivních románů, přibližně 150 povídek, 6 „běžných“ románů a 19 divadelních her. Její díla byla přeložena do více než stovky jazyků a prodalo se více než dvě miliardy výtisků.^[4] V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare,^[5] podle jiných odhadů Shakespeara dokonce překonává.^[4]

K autorčiným nejpopulárnějším dílům, které přetvořily žánr a překvapují stále další generace čtenářů svými neočekávanými zvraty, patří především Vražda Rogera Ackroyda, Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu a Vraždy podle abecedy. Román A pak nezbyl žádný (Deset malých černoušků) patří mezi nejprodávanější romány v historii a hra Past na myši drží rekord nejdéle hraného představení.^[6] Do obecného kulturního povědomí vstoupily také její literární postavy, především pak dva vyšetřovatelé – Hercule Poirot a slečna Marplová. Díla Agathy Christie si získala popularitu nejen díky svým komplikovaným zápletkám a složitým zločinům, ale také důrazem na psychologii postav a na úvahy nad různorodými motivacemi lidí ve světě, bez ohledu na věk, gender či společenské postavení. Její texty jsou často označovány za nadčasové, jen málo dotčené dobovými kulturními stereotypy a předsudky, a proto přístupné i moderním čtenářům.^[7]

Jednou z příčin neutuchající popularity jsou také četné filmové a seriálové adaptace autorčiných děl, především pak filmové zpracování poirotovských příběhů s Peterem Ustinovem z 80. let, seriálová adaptace s Davidem Suchetem vysílaná v letech 1989–2013 či vysokorozpočtová a komerčně úspěšná zpracování Kennetha Branagha; oblíbené jsou také adaptace příběhů slečny Marplové, od čtyř filmů v podání Margaret Rutherfordové v 70. letech, přes zpracování s Joan Hicksonovou na přelomu 80. a 90. let až po nejmladší seriál s Geraldine McEwanovou a později Julií McKenzie v hlavní roli.^[8]

Životopis

Narodila se v typické viktoriánské rodině, a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu a zdokonalit se ve francouzštině. Zde zjistila, že má talent na zpěv a klavír, pro ostýchavost před publikem a nedostatečně silný hlas však od kariéry pěvkyně upustila.

Dne 24. prosince 1914 se provdala za důstojníka Archibalda Christieho. V průběhu první světové války A. Christie pracovala jako dobrovolná sestra a lékárnice v Ashfieldu. Zkušeností získaných během těchto let při práci s léky, často i s jedy, využila později při psaní detektivek. Roku 1919 se jí narodila dcera Rosalind.

Roku 1926 se po smrti své matky a kvůli manželské krizi nervově zhroutila. V té době došlo k jejímu slavnému zmizení. Po dobu jedenácti dnů byla nezvěstná a ani po jejím nalezení v hotelu v Harrogate se tento incident nikdy plně nevyjasnil. Na motivy autorčina zmizení vznikl i film Agatha (1979) v hlavní roli s Vanesou Redgraveovou, Dustinem Hoffmanem a Timothy Daltonem.

Roku 1928 bylo její manželství s Archibaldem Christie rozvedeno, nicméně jako již zavedená autorka (první kniha Záhada na zámku Styles jí vyšla v Británii roku 1921, v USA knižně a v Británii na pokračování již roku 1920)^[9] netrpěla finančními problémy.

Roku 1928 se vydala do Bagdádu a mimo jiné navštívila i slavné archeologické vykopávky v Uru, kde se seznámila s archeologem sirem Leonardem Woolleym a jeho ženou Catherine. Při opětovné návštěvě Uru v roce 1930 poznala i asistenta Wooleyho a svého druhého manžela Maxe Mallowana.

Během první i druhé světové války A. Christie pracovala jako dobrovolnice ve výdejně léků.

V roce 1956 byla jmenována C.B.E. (Velitel britského impéria) a roku 1971 jí královna Alžběta II. udělila titul „dáma britského impéria“, z nějž vyplývalo právo na titul dáma. Díky tomu, že byl její druhý manžel Max roku 1968 pasován na rytíře, a tak se stal sirem, mohla užívat titul lady.^[10]

Odkaz

Během života autorky bylo jejímu dílu, i přes jeho značnou popularitu, věnováno jen málo pozornosti ze strany literární vědy. Sama Agatha Christie vnímala jako případné jen úvahy nad tím, jak její práce naplňují svou hlavní funkci, tedy pobavení čtenáře; i proto byla zaražená, když se v roce 1967 objevilo první akademické zhodnocení její tvorby, které vydal americký literární kritik Gordon Ramsey. Po autorčině smrti se nicméně začaly objevovat další a další publikace zabývající se její tvorbou z teoretického hlediska, na přelomu 70. a 80. let vydali své texty H. R. F. Keating, Robert Barnard a Charles Osborne. I přes původní neochotu zabývat se detektivkou jakožto „nízkým“ žánrem byli badatelé zaujati vlivem Agathy Christie na přetváření a formování žánru a její schopností oslovit čtenáře bez ohledu na generaci, společenskou třídu a vzdělání.^[11]

Dílo

Agatha Christie je světově nejznámější spisovatelka detektivních příběhů a také nejlépe prodávaným autorem svého žánru. Jejích knih se prodalo již přes 2 miliardy výtisků v angličtině a 1 miliarda v dalších minimálně 103 jazykových mutacích.^[4] Často patří k nejprodávanějším autorům také v zemích mimo anglicky mluvící svět – ve Francii například v prodejnosti překonává i Émila Zolu, nejprodávanějšího domácího autora.^[12]

Christie publikovala 84 románů (z toho 78 detektivních a 6 společenských či psychologických románů), přibližně 150 povídek a 19 divadelních her.^[4] V některých dílech porušovala nepsaná pravidla o stavbě detektivního románu – Vražda Rogera Ackroyda, díky které získala již v roce 1926 značný věhlas, je známá svým překvapivým, provokativním rozuzlením. Na rozdíl od detektivních příběhů doylovského typu jsou však v textech Agathy Christie na závěr čtenáři předložena všechna fakta, z nichž bylo možné odvodit, kdo vraždu spáchal. Indicie jsou přitom „ukryty všem na očích“, a přestože forenzní analýza (otisky prstů, balistika) může být rovněž přítomna, obvykle funguje jen jako prostředek pro zúžení okruhu podezřelých, nikoliv jako hlavní důkaz.^[13] Příběhy nicméně nelze označit za čistě mechanické sbírání indicií. Roli někdy hraje také intuice nebo analogie naznačená odkazem k jinému literárnímu dílu. V pozdním románu Viděla jsem vraždu je například zločin odhalen pomocí analogie s tradičním křesťanským příběhem o zlu, nikoliv racionální dedukcí, která pak slouží pouze k potvrzení nastolených předpokladů.^[14]

Agatha Christie se prosadila rovněž jako autorka dramat. Její divadelní hra Past na myši drží rekord vůbec nejdéle hrané divadelní hry. V londýnském Ambassadors Theatre proběhla premiéra 25. listopadu 1952. Odtud se roku 1974 přesunula do nedalekého St. Martins Theatre, kde se stále hraje. V listopadu 2012, kdy hra slavila 60 let od londýnské premiéry, měla za sebou již 25 000. představení.^[15] Představení byla dočasně přerušena pouze v roce 2020 v souvislosti s pandemií covidu-19. Návštěva této hry je pro mnohé návštěvníky „přechodovým rituálem“.^[16]

Postavy

Základní rozvržení postav poirotovských příběhů na počátku autorčiny tvorby je zřetelně inspirováno Arthurem Conanem Doylem – charakteristická je ústřední trojice, k níž patří výstřední detektiv (Hercule Poirot, Sherlock Holmes), nepříliš bystrý pomocník (kapitán Hastings, doktor Watson) a tápající policejní vyšetřovatel (inspektor Japp, inspektor Lestrade). Sama autorka se v této oblasti k Doylově odkazu hlásila. Do žánru nicméně vnesla koncept indicií, které jsou čtenáři představovány a ze kterých posléze detektiv vyvodí řešení, aniž by se uchyloval k jiným, čtenáři nedostupným informacím; Doyle a jeho pokračovatelé naproti tomu nechají detektiva přijít s nečekaným, fantastickým řešením a teprve poté následuje jeho racionalizace. Představa, že Christie převzala rovněž způsob práce s indiciemi od Doyla (a že je tedy jeho naprostou epigonkou) je mylná. Z nemalé části patrně vychází ze zjednodušujícího zhodnocení, které v jedné ze svých knih v roce 1985 uveřejnil spisovatel Julian Symons, nástupce Christie v čele britského Klubu detektivů.^[17]

Z jejích literárních detektivů je nejslavnější Hercule Poirot. Původem belgický detektiv se poprvé objevil v Záhadě na zámku Styles, prvním autorčině vydaném díle. Je představen jako postarší, úspěšný vyšetřovatel, jejž si anglická policie značně váží. O jeho osobním životě se až na zálibu v pohodlí, belgickém původu a katolickém vyznání čtenář příliš nedozví. Je popisován jako okouzlující a vždy velmi zdvořilý muž, který ovšem někdy působí trochu komicky. Tato kombinace z Poirota rychle učinila nejoblíbenější postavu čtenářů.^[18] Sama Christie však záhy začala být detektivem frustrována a již ve 30. letech litovala, že vytvořila „takové odpudivé, bombastické, únavné stvořeníčko“. Své pocity nicméně dokázala potlačit a Poirota do svých románů obsazovala až do konce života, ačkoli v pozdějších románech někdy vystupuje jen okrajově.^[19]

Velmi populární je také slečna Marplová, která se objevila nejprve v povídce „Úterní klub“ (1928), později, počínaje Vraždou na faře (1930), se však stala vyšetřovatelkou v detektivních románech. Podobně jako Poirot je slečna Marplová postavou, kterou ostatní snadno podceňují. Inteligentní a moudrá, avšak někdy zmateně se vyjadřující stará panna žije ve smyšlené typicky anglické vesničce St. Mary Mead a často se zaobírá pozorováním každodenního života, nikoliv pouze zločinem. Spisovatelka v bystré stařence nalezla „spřízněnou duši“ a ráda vymýšlela její pronikavé postřehy týkající se vztahů ve společnosti.^[20]

Dalšími postavami jsou například manželé Tommy a Pentlička Beresfordovi nebo statistický úředník na penzi Parker Pyne. Z linie vyšetřovatelů se poněkud vymyká tajemný Harley Quin, který reprezentuje harlekýnovskou postavu nadpřirozené spravedlnosti – přestože je však nadán vyšším poznáním než běžní smrtelníci, nezasahuje do vyšetřování přímo, pouze umožňuje panu Satterthwaitovi, aby své snahy po dosažení spravedlnosti dovedl do úspěšného konce.^[21]

Prostředí

Detektivní příběhy Agathy Christie jsou obvykle zasazeny do prostředí více či méně uzavřené společnosti – na palubu vlaku, lodě či letadla, na izolovaný ostrov, ale nejtypičtěji do venkovského sídla. Domy jsou v autorčině tvorbě dominantní lokací především ve 20., 40. a 50. letech. Toto prostředí přitom využívá oblíbené a dobře zavedené „gotické“ a romantické imaginace, která hraje významnou roli v anglické literatuře. Již od vydání románu Měsíční kámen (1868) od Wilkieho Collinse, někdy považovaného za první detektivní román, byl venkovský dům – se svým služebnictvem, rodinou a hosty, početnými místnostmi a tajnými chodbami – stabilní rekvizitou detektivních příběhů. V kontextu rozvíjejícího se literárního modernismu využívala Christie také další motivy a problémy spojené s tímto prostředím – tlak starostí o domácnost, společenská očekávání, a především rodinná dramata. Sama autorka vlastnila několik domů, přičemž některé z nich využila jako kulisy pro příběhy (nejtypičtěji patrně Greenway House v Dartmooru, jenž je ústředním místem románů Pět malých prasátek a Hra na vraždu).^[22]

Práci v lékárně zužitkovala Christie jako zdroj svých znalostí o jedech. V tomto ohledu zapadá mezi ostatní „královny zločinu“ zlaté detektivní éry – také v knihách Dorothy L Sayersové, Ngaio Marshové a Margery Allinghamové hraje jed často ústřední roli, přičemž u těchto autorek je použit jako prostředek vraždy přibližně ve třetině prací. U Christie však otravy bývají ještě četnější – statistiky ukazují, že zmínka o jedech se objevuje ve dvou třetinách jejích knih a že přibližně 40 % zavražděných postav v jejích textech sejde ze světa právě tímto způsobem.^[23] K jedům užitým v jejích příbězích patří například kyanid, arsenik, chloral, strychnin, kokain, thallium nebo nikotin.^[24]

Bibliografie

Knihy

Uvedena jsou data prvního knižního vydání, některé z textů byly však již předtím vydány na pokračování časopisecky, někdy ve zkrácené podobě.

Divadelní hry

• 1952 Past na myši (The Mousetrap)
• 1953 Svědek obžaloby (Witness for the Prosecution)

a další divadelní hry jako například Neočekávaný host nebo Deset malých černoušků

Spolupráce

• 1930 Trhák (The Scoop, slovensky jako Trhák; účast v příběhu, kdy každý ze šesti autorů napsal vždy dvě kapitoly)
• 1930 Za španělskou stěnou (Behind the Screen, slovensky jako Za španielskou stenou; účast v příběhu, kdy každý ze šesti autorů napsal vždy jednu kapitolu)
• 1931 Plovoucí admirál (The Floating Admiral, česky dosud nepublikováno; každý autor napsal jednu kapitolu, další autoři: G. K. Chesterton, Dorothy L. Sayersová a další členové Detektivního klubu)

Adaptace

Filmové a seriálové adaptace

Nejstarší adaptace

Kromě rozhlasových a divadelních zpracování byla většina děl Agathy Christie adaptována do podoby filmové nebo seriálové produkce. První filmovou adaptací autorčina textu byl v roce 1928 film The Passing of Mr. Quin, odkazující k jedné povídek ze souboru Záhadný pan Quin. S původním dílem však mělo toto zpracování jen málo společného.^[27] V roce 1929 se objevilo německé zpracování thrilleru Tajemný protivník pod názvem Dobrodruzi, spol. s r. o.. Austin Trevor ztvárnil Hercula Poirota na začátku 30. let hned ve třech filmech – Alibi (1931), Černá káva (1931) a Smrt lorda Edgwarea (1934). V raném období nicméně převládalo spíše televizní vysílání divadelních zpracování děl; k výjimkám patřil Případ zmizelé dámy (1950), v níž se objevil jako herec Ronald Reagan, Sešli se v Bagdádu (1952) nebo Svědek obžaloby (1957) s Marlene Dietrichovou.^[28]

K přelomu došlo v roce 1960, kdy Agatha Christie uzavřela smlouvu se studiem MGM. Nové podmínky daly mezi lety 1961 a 1964 vzniknout čtyřem filmům o slečně Marplové, v hlavní roli s Margaret Rutherfordovou. Adaptace nicméně kladly největší důraz na komediální aspekty – Jane Marplová stojí v každé scéně v centru pozornosti, je fyzicky aktivní a škodolibě rozsévá chaos.^[29] Čtvrtý film, Murder Ahoy, nebyl založen na žádné z knih a autorčina nespokojenost rostla. V pátém filmu studia, Vraždách podle abecedy, se pak v podobně odlehčené roli představil jako Poirot Tony Randall. J. C. Bernthal o filmu poznamenal, že „začíná scénou Poirota a Hastingse v sauně a dál to není lepší“. Sama Agatha Christie v reakci na filmy nechala v podtitulu své příští knihy o slečně Marplové (Karibské tajemství) vytisknout poznámku, že román „obsahuje původní postavu“.^[30]

Vážnější a původnímu románu věrnější adaptace přišla v roce 1974, kdy vznikl film Sidneyho Lumeta Vražda v Orient expresu (1974), s Albertem Finneym v hlavní roli a obsazený i dalšími hvězdami, například Ingrid Bergmanovou. Výhodou pro snímek byla také absence cenzorských zásahů – vzhledem ke zrušení hollywoodského produkčního kodexu na konci 60. let bylo možné zachovat původní zakončení díla, které by dříve bylo na plátnech kin nepřípustné.^[31]

Adaptace v 80. letech

K dalším posunům došlo v 80. letech, když se také ve Velké Británii rozšířila takzvaná quality TV, tedy televizní produkce zaměřená na užší skupiny diváků a využívající větších rozpočtů a komplexnějšího vyprávění. To umožnilo natočení několika christieovských televizních filmů a seriálů. Objevily se filmy Vždyť je to hračka (1982) a Cyankáli v šampaňském (1983) a dva televizní příběhy slečny Marplové s Helen Hayesovou – Karibské tajemství (1983) a Smysluplná vražda (1985). V televizi se vysílal rovněž seriál Tommy a Pentlička (1983), a především série televizních zpracování případů slečny Marplové v podání Joan Hicksonové. Největší dosah měly v 80. letech filmy s Peterem Ustinovem jako Poirotem. První dva, Smrt na Nilu (1978) a Zlo pod sluncem (1982), byly vytvořeny pro kina. V průběhu 80. let pak následovala ještě trojice televizních filmů s nižším rozpočtem, v nichž Poirot své případy neřeší ve své době a místo toho je přesunut do současnosti 80. let. Tyto snímky již byly přijaty vlažněji.^[32]

Adaptace v 90. letech a po roce 2000

Ke kompletnímu televiznímu zpracování Poirotových příběhů došlo mezi lety 1989 až 2013, když soukromá britská televize ITV uvedla seriál Agatha Christie's Poirot (česky jako Hercule Poirot) s Davidem Suchetem v hlavní roli. Seriál je hodnocen jako velmi věrný a kromě úspěchu ve Velké Británii se prosadil jako výrazný exportní artikl a propagátor anglického prostředí coby svérázné společenské idyly. David Suchet se během dvaceti čtyř let vysílání pro mnoho diváků stal doslova zosobněním belgického detektiva.^[33]

Na počátku 21. století došlo v anglickém prostředí k pokusům o originální uchopení látky. Televize ITV nově zpracovala případy slečny Marplové, Agatha Christie's Marple (česky Slečna Marplová), který se vysílal v letech 2004 až 2013. V hlavní roli se vystřídala Geraldine McEwanová a Julia McKenzie a tvůrci se od zdrojového materiálu tentokrát odchýlili silněji. Kromě pozměněných zápletek je v adaptaci přítomna také reimaginace některých postav, mimo jiné v oblasti homosexuality – zatímco v románu Oznamuje se vražda je milostný vztah mezi dvěma ženami jen naznačen, seriál jej ukazuje explicitněji a zachycuje jejich polibek.^[34]

Režisér Kenneth Branagh oživil postavu Hercula Poirota v trojici filmů Vražda v Orient expresu (2017), Smrt na Nilu (2022) a Přízraky v Benátkách (2023), přičemž hlavní postavu si zahrál sám. Vysokorozpočtové filmy spojily klasický vizuál (první dva využívají klasický 65mm film, typický pro Hollywood 50. a 60. let) s moderními a podle některých kritiků nepřípadnými moderními postupy, jako jsou blockbusterové akční sekvence a honičky.^[35]

Publicita spojená s filmovými adaptacemi často vede k návratu čtenářů k původním dílům – například po vydání Branaghovy Vraždy v Orient expresu se román, z nějž film vychází, vrátil na žebříček bestsellerů.^[36]

Adaptace mimo anglofonní prostředí

Adaptace děl Agathy Christie vznikají také mimo anglofonní prostředí. Obzvláště oblíbený je v tomto ohledu román A pak nezbyl žádný (Deset malých černoušků). Z roku 1965 například pochází bollywoodská muzikálová adaptace Gumnaam. V roce 1987 byla vydána ruská verze, Deset malých černoušků (Děsjať Něgriťat), v některých scénách dokonce drsnější než ostatní verze.^[37] V roce 2004 vytvořila japonská společnost NHK animovanou verzi příběhů Hercula Poirota a slečny Marplové. Hrdinkou je zde šestnáctiletá Maybelle, která někdy tráví čas se svou pratetou Jane Marplovou, jindy se pod dohledem slečny Lemonové připravuje na kariéru Poirotovy asistentky. Doprovází ji kačer jménem Oliver.^[38]

Český kontext

V knize Smrt v oblacích (1935) – podobně jako i v několika dalších příbězích^[39] – se zmiňuje i o Československu: „Slečna Greyová jde s dobou. Používá nejmodernější systém vynalezený jedním Čechoslovákem.“ „Opravdu? Československo musí být úžasná země. Zdá se, že všechno pochází odtamtud – boty, sklo, rukavice a teď i těsnopis. Úžasné.“

Od roku 1961 si až do své smrti dopisovala s Olgou Simonovou, učitelkou z jižních Čech, po níž dokonce pojmenovala jednu z postav v knize Viděla jsem vraždu.^[39][40]

První českou knihou byl román Muž v hnědém obleku, který v překladu Františka Poledny vyšel v roce 1927 ve vydavatelství Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské.^[41]

V České republice od roku 1997 funguje Společnost Agathy Christie.

Reference

Externí odkazy

• Galerie Agatha Christie na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Agatha Christie na Wikimedia Commons
• Osoba Agatha Christie ve Wikicitátech
• Plné texty děl autora Agatha Christie na projektu Gutenberg (anglicky)
• Autor Agatha Christie ve Wikizdrojích (anglicky)
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Agatha Christie